Prolog

Laco Sorokáč patří ke generaci nastupující v druhé polovině osmdesátých let. Ve své tvorbě se nepřispůsobuje žádným módním tendencím a ubírá se
 vlastní cestou. Své představy si nejdříve ověřuje v kresbách. Některé jsou studiemi k sochám, jiné jsou zcela samostatné. Často se řadí do
 sérií, v nichž se rozvíjí základní myšlenka, která se proměňuje v rozmanitých variacích. Někdy autor dospívá ke zjednodušené figuře, jindy k
 čistě abstraktní skladbě. Charakter kreseb je určen složitou, hustou, živou a bohatou strukturou čar. Výsledné tvary jsou přesně určeny, i 
 když se nustále vyvíjejí a přinášejí další možnosti. Některé jsou uzavřené a jasně se vydělují z okolního prostoru. Další jsou naopak otevřené,
 mají svůj rytmus, který se může měnit. V jiných kresbách vznikají labyrinty, z nichž jen těžko nacházíme východisko. Sochař ztvárňuje také 
 zvláštní vesmírné vize, vytváří jakési záhadné hvězdné mapy. Prolínají se v nich různé prostory a časové roviny, které jsou našimi smysly a 
 myšlením poznatelné nebo naopak zcela neuchopitelné a neproniknutelné. Některé kresby ovládá  vyrovnané symetrické, jiné zase vzrušivě
 asymetrické uspořádání prvků. Některé jsou spíš statické a pravidelně členěné, jiné působí v přirozeném prorůstání vnitřních a vnějších prostorů
 velmi dynamicky. Důležitý je i vztah mezi konkávními a konvexními, pozitivními a negativními tvary. Tak se střídá harmonický klid s narůstajícím
 napětím. Laco Sorokáč užívá klasické výrazové prostředky. Obvykle kreslí černou tužkou nebo pastelkami, které nejpřesněni vyjadřují jeho představy.
 Sochy směřují k co nejjednoduššímu vyjádření, prolínají se v nich organické formy s geometrickými prvky. Vycházejí ze soustředěného poznávání 
 světa, který nás obklopuje. Pronikají do nich odkazy technickému vývoji, k jeho využití i případnému zneužití. Jeho projev se inspiruje naším
 prostředím, událostmi doprovázejícími i určujícími každodenní život. Do jeho tvorby se promítají různé děje, prolínají se vnich energické křivky. 
 Objekty se zcela jasně vymezují k okolnímu prostředí, ale přitom do něj přirozeně zapadají. Někdy autor pracuje s otevřeným prostorem, jindy s 
 interiérem. Sochy se často zavěšují na stěny a směřují tak k reliéfnímu pojetí. Dochází v nich k podobnému procesu jako v kresbách. V tužkových
 i materiálových studiích naznačené záměry se pak v cínových či bronzových odlitcích definitivně naplňují. Střídají se v nich volně rozvíjené 
 figury a přírodní organické tvary s rafinovaně utvářenými konstrukcemi. Celek se někdy skládá z několika volně zavěšených částí, takže vzniká 
 zřetelně rytmizovaná instalace. V sochách se doplňují oblé i ostré tvary, všechny prvky přirozeně souvisejí. Autorova tvorba má vnitřní logiku,
 její oblasti a tematické okruhy vzájemně souvisejí a navazují na sebe. Prostupuje se v ní inspirace přírodou, technickým pokrokem i společenskými
 proměnami.  Dílo Laca Sorokáče vychází z poznání a ovládání tradičního řemesla, přirozeně navazuje na odkaz minulých generací a přitom se do
 něj promítá současné myšlení a cítění.

Jiří Machalický